Cestovaní: Západní Papua (díl štvrtý)

Rád bych zde zůstal déle. Mou misií je však projít tyhlety hory až k řece Mamberamo, pak pokračovat proti proudu do míst, která jsou na mapě prázdná, bez jakýchkoli kót či údajů. Nezmapovaný úsek země, neznámá kultura, neposkvrněná příroda. Džungle v její nejryzejší podobě. Noční můra, motivace, droga s kladným nábojem živící můj adrenalin.

Horská stezka se výrazně zúžila. Jdeme jeden za druhým, dýcháme si na záda. Hledím Rejpenovi na paty, když tu on znenadání, zděšeně vykřikne. Had! Přes metr dlouhý plaz obstojné tloušťky se stal Rejpenovi málem osudným. Stačil jediný zlomek vteřiny nepozornosti a bylo po všem. Uštknutí do bosé nohy, radši ani nedomyslet. Rejpen je navíc jedinný muž z naší skupiny, se kterým se domluvím. Je výrazně psychicky otřesen, nechce pokračovat dále. Říká, že je to špatné znamení. Dává mi dost práce přemluvit ho. Pro jeho klid, jdu nyní první já.

Kolem poledne se zastavujeme u jednoho z mnoha vodopádů po trase. Orchideje, tropičtí motýli a křišťálová voda. Tropická idylka. Vrtkavý most ze dvou kluzkých klád a po něm utržený svah po sesuvu půdy mě vrací do poněkud jiné reality.

Jsme v další vesnici. Domlouváme nocleh a něco k jídlu. Začíná pršet. Prší celou noc, stejně jako každou noc. Mí nosiči jsou všichni do jednoho bosí, odění povětšinou do kraťasů a triček. V noci se vždy krčí těly k sobě, patama doprostřed kruhové chatrče, směrem k ohništi. Všichni do jednoho jsou nachlazení. Jeden pěkně po druhém si pravidelně popotahují svíčku u nosu, mnohdy úctyhodných rozměrů.

Jsme již téměř na odchodu, když tu k Rejpenovi promlouvá nějaký muž. Z Rejpenova chování je mi jasné, že se něco děje. Mlčky naslouchá a pravidelně na mě pohlíží s ne zrovna pozitívním výrazem ve tváři. Ptám se ho o co jde. Vypráví mi příběh Terryho, který se mnou cestuje od mého druhého dne na Západní Papui. Takže milý Terry, kdysi údajně sbíral vzácné dřevo v oblasti řeky Mamberamo a nezplatil za něj. Jelikož odtud nepochází, rovná se to krádeži. Musí tudíž onomu muži nejdříve zaplatit, jinak se nepohneme z místa. Vše se mi to zdá silně podezřelé, smyšlené. Všiml jsem si, že to Terry v posledních dnech fyzicky nezvládal. Jsem přesvědčen, že se spolu domluvili. Může tu však být ještě jedna možnost. Jednoduše ze mě vytáhnout peníze. To není můj problém, rázně říkám Rejpenovi. Terry jen suše konstatuje, že na to, co kdysi na Mamberamu podnikal, jaksi zapoměl. Bez velkého rozmýšlení se rozhoduji nepokračovat dále s Terrym. Nemíním platit za chyby druhého. Navíc zjišťuji, že jsou silné nesrovnalosti v hospodaření části financí, které jsem Terrymu svěřil na placení noclehů, jídla a jiných věcí potřebných k chodu této akce. Toto vidím jako hlavní důvod jeho hry. Naštěstí jsem vše zjistil včas. Definitivní rozhodnutí tedy zní, Terry s námi končí okamžitě a bez nároku na finanční odměnu. Tu obdrží od lidí, které z mého tak velkoryse obdaroval.

Celá tato epizoda nás stála spoustu času a přiznám se, že i psychických sil. Až pozdě večer dorážíme k dřevěnému domu učitele, jednoho z mála široko daleko. Zasloužený spánek se však nekoná. Blechy, štěnice a snad i něco navíc! Místo toho, abych spokojeně relaxoval, drbu se od hlavy až patám. Ráno je pak vrcholem všeho suma požadovaná za nocleh. Takový by byl i zadarmo drahý. Vydřiduši! A to jak učitel tak i ty blechy, říkám si. Po těžkém smlouvání srazím cenu na přijatelnou úroveň a přidávám deku a balíček soli. Nakonec odtud přece jen neodcházím v nejhorší náladě. Součástí obchodu se stala i část staré misionářské mapy pokrývající hranici Západní Papui a Papui Nové Guinei, skvělý to kousek.

Další vesnice. Tradiční a také poslední na této straně hor. Musím zde vyměnit všechny nosiče. K mému překvapení však mají zdejší lidé neakceptovatelné finanční nároky. Zdůvodňují je složitým terénem, který se musí prosekávat mačetou, nepřiznivým deštivým počasím, malárií na druhé straně hor, ale také délkou pochodu. Pět až šest dnů bez civilizace, říkají. Může to ale klidně být i osm. Zachovávám klid a snažím se hrát na jejich notu. Směle s nimi diskutuji o jejich boji za nezávislost, vyjadřuji jim svou podporu. Občas odskočím od tématu a zmíním se o situaci, ve které jsem se ocitl já. Pokud zde neseženu nové nosiče, k Mamberamu se nedostanu. Jsou přátelští, ale neoblomní. Ráno tak obracím svá záda k hoře před sebou a spolu se svou skupinou se vracím zpět do předchozí osady.

Přemýšlím, spekuluji. Radím se s Rejpenem co dál. Nemáme nové nosiče, nemůžeme dál a zpátky pro mě cesta nevede. Mamberáámooó..., zní mi v uších. Co bych za to dal, kdybych tak mohl jít dál sám. To je však nereálné. Bohužel ani Rejpen cestu nezná. Kromě jiného by nás čekaly dvě patrně rozvodněné řeky bez mostu. Postavíme vor či překonáme vodní tok pomocí lián z divokého vína, napadlo mě. Neznáme však trasu a zdejší lidi si jsou silně vědomi ceny takovéto rady. Kapituluji. Rozpouštím celou skupinu, vyplácím honoráře a rozděluji věci, které už nebudu potřebovat.

Dále pokračuji jen s jedním nosičem a to ve směru k osadě, kde je na malém plácku na svahu miniaturní přistávací plocha. Nezbývá mi nic jiného, než letět. Zatím spíše doufat, že misionářské letadlo typu Cesna, pro mě jednou skutečně přiletí. Je to má poslední šance ke spatření Mamberama. Posilněn banány a buráky vychutnávám si tíhu svého batohu. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Jdeme rychle, oči štípou potem. Potkáváme rodinku překvapených domorodců a já se rozhoduji darovat jim zbytek rýže, který jsem si ponechal. 15 kg rýže tak mění svého majitele a milí domorodci vůbec nechápou co se děje. Musím je i s pytlem rýže otočit a posunky je přimět k tomu, aby pokračovali v chůzi. Následuje další sestup dolů, ke kaňonu, kde neslyším vlastního slova. S opatrností překonávám vrtkavý most ze dvou silných větví vložených do tenčích, zkřížených klád, jenž jsou vklíněné za balvany. Jediný chybný pohyb, slabé uklouznutí a stanu se kořistí dravého proudu ohlušující řeky. A zase nahoru. Tentokrát však pěkně strmě. Lezu po čtyřech, batoh mě sráží na kolena. Pomalu čekám, kdy začnu potit krev. Ani jsem si nevšiml, že jsem sešel ze správné trasy a mířím někam do prostoru... Nejhorší je to, že nevím kudy nazpět. Připadám si, jakobych se zamotával do pavoučí sítě. Jsem absolutně dezorientován, nevim kudy kam. Jedno však vím přesně. Ocitl jsem se nebezpečně blízko srázu, pod kterým hučí nesmlouvavá řeka. Síly ubývají, bohužel i ty psychické. Vyčerpáním sedám na zem a rozhlížím se kolem. Napadá mě spásná myšlenka. Vzpomínám si, jak jsem u onoho vrkavého mostu míjel skupinku domorodců. Budou mě však slyšet? Z plna hrdla volám, pískám.O 20 minut později mě už vyvádí správným směrem a s mačetou v ruce „čistí” terén. Setkávám se i se svým nosičem, který nic netušící pokračoval do strmého kopce sám.

S posledním vypětím svých sil pokračuji dál. Cítím, jako bych šel ze setrvačnosti. Další brod a za ním poslední stoupák, kolmice. Křeče v obou nohách ignoruji, ne však to, čemu jsem již tak blízko. Mamberamo..

Dali Kupka

Kam dál?