CESTOVANIE: Tasmánie (4. část)
Čvrtek 23. ledna (náš 13. den v Tasmánii)Ještě jednou vyjíždíme k Dove Lake v Cradle Mountain a utíkáme – jakoby jich nebylo dost - ještě k jednomu jezeru “Crater Lake”. Po 14:00hodině opouštíme tyhle krásné hory a vyrážíme na severo-západnípobřeží. Cesta vede chvílemi přes zelené louky či rozlehlé planiny, jerovná a pevně zakouslá do krajiny. Pomalu nás zavedla mezi husté lesy,kde byla najednou velká tma. Poté se zase nekonečně kroutila až senakonec podél pobřeží zklidnila.
Dojeli jsme do městečka Stanley, které schovává na úpatí poloostrůvku”The Nut”. Tento poloostrov je jednou z ikon Tassie, i když je opravdumaličký (152 m), ale jezdí sem i lanovka. My jsme ale 15 minutovývýstup zvládli po svých.
Velice mě zaujala historka spojená s tímto místem. Kdysi dávno když tuchtěli pod kopcem postavit přístav, rozhodli se, že kus odstřelí a zkamenů si postaví mola. Naládovali to tu výbušninami, odpálii a …… nic.Čekali dlouho, dokonce celých 12 let. Až pak se nečekaně dočkalivýsledku a kamení přeci jen spadlo. Že by se někde stala chybička?
Po příjezdu do Stanley jsem si všiml značky “Penguins”! A tak jsem sedovtípil a řekl si: ”Aaááá! Tady by mohli být tučňáci!” Už od PhillipIsland jsem byl jimi nadšen a tak sem zažnul touhou je znovu spatřit.Po setmění jsme se vydali na výpravu po pláži, u které byla právě tatoznačka. Koukali jsme, patráli, ale nic. Když už jsme se chystaliodejít, tak pod schody na pláži jsme jednoho opuštěného tvorečka přecijenom našli! “Huraaá!” Z předcházejíci zkušenosti z Phillip Islandu,kde nás místní nabádali nefotit je s bleskem, kvůli jejich zraku, jsmeudělali raději jen jednu fotečku když se tučňák otočil. Byl z náschudák asi vyplašený, a tak jsme ho víc nestresovali a šli to zapít.
V pátek jsme opustili Stanley i “Ořech” a obrátili kurs zpět na východsměrem k našemu místu odjezdu – Davenportu. Měli jsme před sebou dvaposlední dny na Tasmánii. Nejprve jsme se zastavili na pobřeží na jednékrásné bílé pláži, kde jsem nahodil “šnorchl” a jal se prozkoumávattaje moře. Ale v hloubce byla voda studená, a tak jsme moře a pláževyužili k relaxaci před další cestou.
Odpoledne jsme si řekli, že bychom tedy ještě “dali” jednu jeskyni,kterou jsme objevili po cestě, a tak jsme se jen chtěli v informačnímstředisku zeptat v kolik hodin ji zavírají? Ovšem místo jednoduchéodpovědi jsme si připadali jako v pohádce O perníkové chaloupce. Našeotázka dotázanému zněla pravděpodobně jako ta: “Osobo, neviděla jstetudy jít děti?” Místo jednoduché odpovědi, nám pán na informacích začalpovídat, jak je to u té jeskyně moc hezké, a že jsou tam krásnézahrady. “Nu dobrá, děkujem za motivaci, ale my bychom rádi věděli tenčas v kolik že tam zavírají, abychom to tam stihli?” Jeskyni jsme muukazovali na mapě. Ale v zápětí na to se nás zeptal, zda-li vůbec víme,kudy se tam jede. “…no … asi podle mapy po cestě, která je na té mapěnakreslena …” “Ano víme. Ale v kolik že to tam zavírají?” Na tutootázku nám bylo odpovězeno, že musíme odbočit v jistém městě DOPRAVA aže to nesmíme minout a taky, zda-li máme vůbec kde spát?
“Hauuuuuuu! ANO! Máme, máme stan!” “A to když máte stan, mátezarezervované nějaké místo v kempu?” Mimochodem, tato otázka nás naTasmánii provázela poměrně často, ale jako obvykle jsme odvětili, ženevíme, kam dojedem ten den a tak že na noc zůstaneme v kempu, kterýnám padne po ruce. Tak to vždycky perfektně fungovalo.
No nakonec jsme se nedozvěděli v kolik v oné jeskyni zavírají. Pán tozřejmě nevěděl. Dostali jsme jakési brožury plné apartmánů po cestě,věděli jsme, kde určitě odbočit doprava a že jsou tam krásné zahrady. Atak jsme tam nakonec nejeli a neodbočili> >doprava, ale jelirovně až jsme dojeli k jedné přehradě. Ještě před ní byla cedule, že zdůvodu rekonstrukce je přehrada i vyhlídka na ní nepřístupná. A taky žepřímo před přehradou byla oplocená brána, která se ale přímo nabízelajednoduše oblézt. “Když už jsme jeli takovou dálku a je pátekodpoledne, tak by tady nemusel nikdo být”, řekli jsme si. A taky tamnikdo nebyl. Došli jsme si kousek k výhledu, který byl přinejmenšímneobyčejný. Přehrada se jmenuje “Devils Gate“, ale něco podobného jsemještě neviděl. Žádné mohutné náspy, ale obrovská vypouklá zeď postavenásměrem do vody, která držela velké kvantum vody. Dost dobrý! Dělá čestsvému jménu!
Navečer jsme dojeli do “našeho” posledního národního parku Narawntapu,který se rozkládá na severním pobřeží v místě poměrně opuštěných pláží.Stan jsme stavěli předtím už x-krát. Ale právě proto je to vždycky boj.I když to netrvá moc dlouho, tentokrát se nám ták nechtělo. Leželi jsmehodnou chvíli na nepostaveném stanu a říkali si: “Už aby to bylopostavené!”
25. leden - náš 15. a zároveň poslední den
Bylo dost vedro. Později se jsme se dozvěděli, že v Melbourne bylo tenden rekordních 42 stupňů Celsia. Rozhodli jsme se zůstat na pláži.Ostatně na hodně dlouhé pláži, kterou jsme měli téměř sami pro sebe.Bylo fakt horko, ale že byl odliv, tak i moře od břehu dosahovalopoměrně daleko. Kráčeli jsme poměrně dlouho a pomalu v mělké vodě, abyjsme se mohli vyráchat. Opékání a máchání jsme vydrželi až do čtyřodpoledne. Ale teď už není zbytí. Jedeme do Davenportu, kde na nás čeká“Spirit of Tasmania II”. Byla nám zabavena načatá plynová bomba navaření, jako nebezpečný náklad, ale pak už jsme se nalodili a po devátéhodině konečně vypluli. Ještě jsme zamáčkli slzu a opustili tentonezapomenutelný ostrov, který nám dal hodně fantastických zážitků.
Ošplouchli jsme se znovu v houpající se sprše, prošli se po lodi, akdyž se blížilo k půlnoci, konečně ulehli. Přesto že houpání lodi nenínejpříjemnějším pocitem, přeci jen usínám s krasným vědomím, že jsmenavštívili nádherný ostrov … a ráno po šesté bychom měli být zpět vMelbourne.
Josef Bruza