Je již pozdní odpoledne, když se svou skupinou zdolávám další z několika strmých kopců stojících nám v cestě. Jsme téměř ve 2000 m.n.m., pozvolna smáčení začínajícím deštěm. Raději tak volíme přenocováni v malé vesničce, čítající pár chýší těsně pod vrcholem s nádherným panoramatickým výhledem do údolí, jenž jsme právě zdolali. Přátelsky přivítáni dostává se nám pozvání k hostině, jejíž příprava právě začala. Mám tak možnost stát se svědkem tradičního způsobu přípravy pro mě neznámého plodu podlouhlého tvaru a červeného zbarvení zvaného “buamera”.
Připravuje se pečením v podzemní troubě. Není to nic jiného než vyhloubená jáma obložená žhavenými kameny vystlanými listy banánovníku a trávou. Na tu se položí “buamera” spolu s ostatní zeleninou, jako je např. kukuřice, sladké brambory atd. Vše se opět přikryje širokými listy banánovníku, zasype se hlínou, obloží drny a žhavými kameny na povrchu. Vlastní proces pečení či spíše dušení trvá 45 min. Potom se vše opět odkryje a oddělí chtěné od nechtěného. Závěrem je pak ždímání olejnaté ”buamery” za účelem získání krvavé červené tekutiny.
Teplota již řádně klesla pod 10 stupňů Celsia. To zdejším spoře oděným domorodcům vůbec nevadí. Krmí se venku, přímo u jejich trouby. Vypadá to, jakoby všem krvácely zuby. Jedno je však evidentní, a sice to, že hlad je pro tuto chvíli zažehnán.
Pár hodin poté se brodíme potokem tekoucím naší pěšinou. Mohutné stromy hustě obrostlé lišejníky, jakoby svíraly nicotný chodníček tenký jako nit. Nit spojující jednotlivé vísky civilizace zdejších, stále ještě neposkvrněných hor, tak bohatých na nerostné bohatství.
Jsme v další vesnici. Daleko větší než ty předešlé. Snad všichni její obyvatelé nám jdou naproti. V jejich čele kráčí náčelník. Až na malé výjimky jsou všichni oděni do triček, kraťasů či sukní. Zdravím se s náčelníkem a kromě jiného se ho ptám, zda-li se v okolí nenachází nějaká skutečná tradiční vesnice. Zprvu ne zrovna ochotně, nakonec se přece jen rozmluví o jedné, která je prý skutečně “primitivní”. Není údajně tak daleko. Měním proto plán a společně se svými a náčelníkovými lidmi se vydávám do okolních hor. Překonáváme již několikátý brod jedné a té samé řeky, když tu z nenadání zahlížím dvě zcela nahé postavy. Je to však jen několik vteřin, než po panickém úprku mizí v houštině zdejších kopců. Náčelník na mě pohlédl a jako by mi dal najevo, že zde již nevládne on, ale někdo jiný. Objevují se první porosty banánovníků. Znamení obdělané půdy, lidské přítomnosti. Procházíme políčka sladkých brambor, zeleniny “taro” a jiných plodin. Jdeme pomalu. Jsme v údolí, z jedné strany ohraničeném prudkým svahem, ze strany druhé divokou řekou, za níž je další svah. S každým přibývajícím krokem cítím stoupající napětí. Chatrč! Zastavuji se a vzrušeně pohlížím na dřevěnou chýši. Z půle zapuštěnou v hliněném svahu přímo před námi. Jsme od ní snad na 50 metrů. Pomalu se znovu dávám do pohybu, když tu z ní najednou vybíhá několik obnažených, urostlých postav s oštěpy v rukách. Někdo však v chatrči zůstal. Zaostřuji svůj zrak a zjišťuji, že to, co se tak třpytí na slunci, je kamenná sekera! Náčelník jde napřed s úmyslem navázat kontakt. Cítím vzrušení jako nikdy předtím. Budou mě, bledou tvář neznámého původu a neznámých úmyslů akceptovat?
Můžeme dál, ukazuje náčelník. Smíme vstoupit do chatrče, ale pouze čtyři lidé. Vybírám si náčelníka, tlumočníka Rejpena a jednoho nosiče. Mé vzrušení dostupuje vrcholu. Jsem těsně u vchodu dřevěné chýše, ze které se ještě před pár minutami na mě zubila kamenná sekera. Komu patří? Kdo ji tak pevně svírá ve své dlani? Je snad bojovníků v chatrči více? Skláním se a pomalu vcházím do temna nejistoty. Dva bojovníci s dlouhými, do tváře spuštěnými vlasy, se tísní v protějším rohu. První je téměř černý, druhý zase hnědý, s kožešinovou čelenkou na hlavě. Ten třímá onu kamennou sekeru. Jsou téměř nazí. Pouze na penisu mají jakýsi nástavec, vyroben z plodu podobného tykvi. Jsou z nás očividně vyděšení. Můj tlumočník Rejpen, jenž je mimochodem stejného kmenového původu s nimi zkouší hovořit, avšak bez úspěchu. Musíme je nějak přesvědčit o tom, že jsme přišli v dobrém úmyslu, říkám si. Vytahuji malý balíček soli. Podávám ho Rejpenovi, ať jim dá ochutnat. To co následuje snad nelze ani popsat. Vypadá to, že se snad ulížou k zbláznění. Jejich mlaskání a mumlání nezná mezí. Říkají si o další balíček. Už téměř bez jakékoli ostražitosti s ním vybíhají ven. Za pár minut se vracejí s úsměvy. Do tváří jim lze již vidět. Můžu je prý bez obav následovat. Jdeme za chatrč, kde u řeky mají ohniště. Stačí však, abych na zbytek domorodců pouze pohlédl a ti v panice prchají pryč. Chvíli trvá než sůl všichni ochutnají a vrátí se zpět. I tak je většina z nich stále ještě silně nervózní a nejistá z mé přítomnosti.
Úplně obyčejná sůl. Věc, kterou zdejší lidé patrně ještě nikdy neochutnali. Ukázala se být tím nejlepším možným darem. V mém případě vstupní bránou do doby kamenné.
Dali Kupka