ZÁPADNÍ PAPUA
( díl třetí )
Mám chuť rozesmát se radostí a ulevit tak napjatým emocím. Na to si však ještě musím počkat. S očima otevřenýma dokořán sleduji dění kolem sebe. Už i poslední z domorodců, kteří člověka mého vzhledu patrně ještě neviděli a za panického strachu přede mnou utíkali na všechny strany se vrací zpět. Využívám okamžiku, kdy jsou všichni pohromadě a domlouvám možnost si je nafotit. Pózují mi naprosto přirozeně, i když vlastně neví, co a proč to dělám. Osmělují se dokonce natolik, že při focení si na mě se zájmem sahají.
Cítím se skvěle, napjatá atmosféra nejistoty se výrazně uvolnila. Zvou mě někam na druhou stranu blízkeho kopce. Propocen na kůži stoupám pomalu za nimi a vychutnávám si jeden krok za druhým s vědomím, že těmito kroky vstupuji do reálného snu, jediného snu, který jsem kdy měl. Tím snem bylo dostat se k lidem, kteří ještě nikdy neviděli bělocha.
Dvě malé chatrče kruhového tvaru na upatí kopce s výhledem do údolí, pár malých poliček se zeleninou, několik vzrostlých banánovníků a skupina prasat. Idylka zdejší doby kamenné. Patrně na mou počest, začíná se s přípravou “buamery”, olejnaté plodiny krvavého zbarvení, kterou jsem vám popisoval v jednom z minulých dílů.
Se zájmem sleduji účinnost kostěných a kamenných nástrojů. Nože jsou vyrobeny z kosti kasuára, nelétavého ptáka většího vzrůstu. Sekery pak z obroušených kamenů zasazených do dřevěných rukojetí obtočených divokým vínem.
Moje skupina se nekam vytratila, společnost mi tedy dělá sám místní náčelník. Očividně se zajímá o mé hodinky. Asi chce prozkoumat všechny ty záhady ciferníku, říkám si. Sundávám je ze zápěstí, nežli je však předám jemu, ptám se tlumočníka Rejpena na náčelníkův úmysl. “Líbí se mu a má o ně zájem,” říká Rejpen. To už si je zase dávám zpět na ruku s vysvětlením, že já je bohužel potřebuji více nežli on, člověk žijící v džungli. Dodávám i zdvořilostní větu, že mě mrzí, že jsem o jeho touze po hodinkách nevěděl dříve. Určitě bych mu jedny přinesl. Uznale pokyvuje hlavou. Kolik mu tak asi může být let, ptám se sám sebe. Má u zdejších lidí očividnou autoritu. Dokonce na mě z blátem potřené tváře loudí záhadný úsměv. Jako by měl něco za lubem. Dělí nás však jazyková bariéra.
Prohlížím si jeho kožešinovou čelenku a dlouhé, do copánků spletené vlasy, delší nežli mé. Má plnovous, pod kterým mu na krku visí snad 8 cm široký pásek kůže posetý bílými mušličkami sahajícímu až po pás. Paže má ověšené náramky z travnatých vláken a orchidejí. Jeho mužské přirození se skrývá v dlouhém nástavci, podobném tykvi. Vzájemně si vyměňujeme pohledy, když tu ke mě cosi promlouvá. Trápí ho neutěšená situace v jeho zemi, především pak indonéská okupace. Hovoří velice otevřeně a já všemu pozorně naslouchám. Po chvíli mě uchopí za ruku a opět něco říká. Nerozumím sice jeho řeči Lani, tři slovíčka však rozeznávám. “German, Ingris, Amerika.” Jsem si téměř na 100% jistý o čem mluví. Přesto se obracím na Rejpena a ten s viditelnou nervozitou tlumočí. “Načelník by byl rád, kdybys tady s nimi zůstal na delší dobu.” “Na jakou delší dobu?,” ptám se ho. “No prostě na dlouho. Jsi totiž první běloch, který sem kdy zavítal. Chtějí o tvém pobytu uvědomit západní velmoci s představou, že ty pak politicky přitlačí na indonéskou vládu v otázce postavení Západní Papui.” K tomu ještě dodává, že tito domorodci jsou členy ozbrojené organizace “Free Papua Movement,” organizace bojující za svobodnou a nezávislou Západní Papuu.
Ocitám se tak v nezáviděníhodné situaci, kdy mám možnost stát se dobrovolně rukojmím. Rozhlížím se kolem sebe. Příprava “buamery” dočasně ustala. Všichni domorodci nebo spíše bojovníci stojí teď kolem mne a náčelníka, který mě stále drží za ruku. Je absolutní ticho. Řada je teď na mě. Čeká se pouze na mou reakci. Jakkoli se zdá být má situace choulostivá, nemám žádný důvod k panice. Dávají mi šanci se vyjádřit. V žádném případě tak nemyslím na nejhorší. Napadá mě i myšlenka, že pokud zůstanu a stanu se součástí společnosti doby kamenné, prožiji si tak svůj vysněný sen. Lákadlo je to opravdu obrovské. Téměř se již vidím, jak běhám po zdejších kopcích nahý s ostěpem v ruce. Má to však jeden háček. Mám určité závazky tady v Australii.
Až jako úplně poslední mě napadá verze z toho nejhoršího scénáře. Pokud se o této odbojové skupině dozví indonéská armáda, vtrhne sem a bezmilostně nás všechny zlikviduje, aniž by se o mě jakákoliv západní velmoc vůbec dozvěděla. Kruh bojovniků s oštěpy v rukou, se ještě více zužuje. Pohlížím náčelníkovi do očí s vědomím, že to, co právě teď řeknu, rozhodne o dalším vývoji mého života. Svá slova proto volím velice pečlivě. “Vidíš ten malý prstýnek na mém malíčku? Tak nebýt toho, určitě bych zde s radostí zůstal,” říkám mu a pokračuji dále. “Dala mi jej má žena, která mě bezmezně miluje, myslí na mě a těší se na můj návrat. Pokud zde s vámi zůstanu týden, měsíc či rok navíc, má žena se o mě bude strašně moc bát, plakat a trpět. Můžu jí tohle udělat? Co si o tom myslíš ty? Můžu jí to opravdu udělat?”
Oplácím tak náčelníkovi stejnou kartou a můj osud dávám zpět do jeho rukou. Celou tu dobu se mu upřeně dívám do očí, ze kterých necítím vůbec žádné nebezpečí. Pečlivě si mě vyslechl a povídá. “Máš-li tam tedy někde svou ženu, tak to se k ní musíš vrátit,” pouští moji ruku a zároveň mě žádá, abych o problému Západní Papui hovořil mezi svými lidmi. Od tohoto okamžiku se z nás stávají opravdoví přátelé. Pozývá mě na setkání okolních vesnic, na kterém se bude projednávat další postup odboje. Nastiňuje mi i chystanou ozbrojenou akci, která se má konat během blížících se voleb.
Po krátké hostině je mi předvedeno, jakým způsobem válčí. Ostěpy a šípy sviští vzduchem. Bude to však stačit na jednu z nejpočetnějších armád světa? Záhy vytahují tajný trumf. Sborově zpívají několik bojových písní.
Setmělo se a my odcházíme do chatrče, kde se dále diskutuje o všem možném. Všímám si otevřené silně hnisající rány na koleni jednoho z bojovníků. Po desinfikaci na ní přikládám sterilní obvaz. Tak bílou věc ještě nikdy neviděl. Z mého plechového hrnku mu také dávám napít čokoládového nápoje. Neví nač se soustředit více. Na sladkou chuť či na záhadnou věc bile barvy.
Postupem času se propracováváme i k ženskému tématu. Na můj postřeh, že zde není dostatek žen, mi načelník oponuje. Je jich prý zde dost a obratem mi dává velkorysou nabídku. Pokud se mi nějaká zalíbá, můžu si ji vzít s sebou! Nabídky si cením, zůstávám však pouze u ní. Západní svět plný rasismu, nenávisti a zášti je častokrát nepříjemný i mě samotnému, natožpak člověku vyrůstajícímu v úplně jiném prostředí uznávajícího jiné hodnoty. Docela dobře si však dovedu představit zbavit se všech těch “nezbytných”, v řadě případů až nesmyslných vymožeností západního světa a zapustit své kořeny tam, kde čas nehraje vůbec žádnou roli.
Otevřenými dveřmi registruji právě vycházející měsíc, jenž svým svitem rozzařuje hluboké údolí. Zvuky divokých zvířat kulisu jen doplňují. Pohlížím zpátky do ohniště uprostřed chatrče a na společnost kolem něj. Domorodci, bojovníci či únosci? Ne, teď už jen přátelé. Společně s nimi si vychutnávám cigaretu z místního tabáku, mou první po 15. letech. Chutná skvěle. Stejně jako tyto vzácné chvíle s lidmi doby kamenné.
Dali Kupka