Vítr v plachtách
“Směr severozápad” - znělo z úst italského kapitána Rickiho, jediného mého společníka na plachetnici No problem. Šipka kompasu prosvištěla kótami, kormidlo se mírně pootočilo a plachty se napnuly pod silou větru. Fiji se nám zdárně vzdalovalo. Příhodné počasí nás hnalo vpřed, po pár dnech jsme tak vpluli do výsostných vod Vanautu. Pravda, ne vždy to bylo až tak ideální.
Mohutně temná obloha po levé straně kapitána mírně zneklidňovala, pravděpodobnost opožděného hurikánu se však naštěstí nepotvrdila. To bylo hned druhý den. Ten den a odpoledne dne třetího se neslo ve znamení mohutných vln. Při pohledu na ně – valily se na nás zezadu zleva - si na své přišel můj adrenalin. To už jsem měl za sebou první úplné vyprázdnění žaludku ústy, naštěstí po větru. Bylo také posledním. Kořen zázvoru, starodávný způsob prevence mořské nemoci, ve mě fungoval tak jak měl. Zdánlivě monotónní plavba byla vždy něčím zpestřena. Rybolovem tuňáků buď námi, či mořskými ptáky, kteří se snažili o totéž. Pozorovat je při tom s jakou obratností kopírovali nově se tvořící vlny a v jejich závětří tak odpočívali, či se z výše střemhlav vrhali za svou kořistí pod mořskou hladinu, bylo každopádně nevšední podívanou. Ne jinak tomu bylo v případě létajících ryb. Jedna z nich to však nějak nezvládla a za šera se v plné rychlosti zastavila o plexisklo, 20 cm od jeho horní hrany. Za ním jsem stál já. Když už to vypadalo tak, že jsme na oceánu skutečně sami, objevili se hraví delfíni a jejich nenapodobitelná show. Menší vzrušení jsem také zažil jednou v noci. V polospánku jsem byl téměř katapultován z pohovky, na které jsem právě odpočíval. Co se stalo? Náhlý poryv větru, v kombinaci se silou mořského živlu, plachetnici téměř položil. Hlavní stěžeň se tak dotkl vodní hladiny, aby se posléze v klidu vrátil do původní polohy.
Po čtyřech dnech a čtyřech nocích jsme zakotvili v přístavu Port Vila, hlavním městě souostroví Vanuatu. Po nich jsem se s Rickem rozloučil, dále už jsme pokračovali každý sám.
Mandarinky, “bungee jumping” a změna jména
Navštívit čtyřlístek ostrovů na severu byl můj záměr na Vanuatu. Jen pro zajímavost, Vanuatu je bývalá anglicko-francouzská kolonie.
Mandarinkovým očistcem bych nazval první dny na ostrovu Santo. “Kakaj mandarin”, to snad hovoří za vše! V místním jazyce Bislama, to znamená: “jez mandarinky”. První den jsem jich spořádal na čtyřicet. A dělal jsem dobře. Se stoupající nadmořskou výškou, při částečném přechodu tohoto hornatého ostrova sladkého ovoce ubývalo a nakonec zůstalo jen u kyselých citrusů, citrónů a kořenové zeleniny jménem taro. Studené taro k snídani bylo zcela běžnou rutinou, bohužel. Má vlastní sůl mu dodávala chuť. Bez ní bych chuť studeného tara přirovnal k měkčí dřevo-třísce. Neskutečný terén, vše kromě roviny a mokré počasí, mělo za následek mé šlápnutí do prázdna, do propasti. Naštěstí však jen jednou nohou. Bláto, kamenná suť, ale nejen to.
Bylo něco před šestou hodinou ranní. Ležel jsem v chatrči na zemi, ustláno jsem mel na několika palmových listech, položených na holé zemi. Byl jsem již probuzen a jen tak jsem hleděl do stropu ze stejného materiálu, na kterém jsem ležel. Když v tom najednou jako když někdo z venčí ohromnou silou cloumá s chatrčí. Otřásla se, střecha jen zašuměla. Pět vteřin klidu a další silný otřes. Nebylo to nic jiného než zemětřesení, která jsou v těchto oblastech dosti častá. Následující den jsme sestoupili z hor do nížiny. Šel jsem se dvěma domorodci a snad dvacetkrát brodil řeku slušných rozměrů. Voda dosahovala po pás a vodopády nabývaly na mohutnosti. Začínalo totiž pršet. Šli jsme kaňonem, jehož horní patra se téměř dotýkala. Největším přínosem pro mě však bylo setkání s lidmi, oděných do větviček a listí s kamennou tyčinkou v nosech.
Zkusili jste již někdo “bungee jumping”, pověstný skok na gumě do vzduchoprázdna? Po tom, čeho jsem byl svědkem na ostrově Pentecost, musím tvrdit, že je to jen náhražka toho, z čeho tento skok vlastně vznikl.
Představte si domorodce oděné do, z přírodních vláken utkaného proužku, obtočeného kolem penisu a zachyceného kolem pasu. Nic víc, nic míň. Tomuto oblečení se říká namba. V tomhle tom se zde domorodci vrhají střemhlav z několik desítek metrů vysoké věže, postavené z větví a lián. Sami jsou kolem kotníku připevněni k vínovým liánám takové délky, aby se po doplachtění jen lehce dotkli hlavou nakypřelé půdy. Věž samotná má několik “skokanských můstků”, ze kterých skákají i mladí kluci. Možná se to zdá neuvěřitelné, je tomu ovšem tak. Skákat můžou pouze muži a chlapci, ženy se podílejí pouze na doprovodném zpěvu za tradičního tančení v blízkosti věže. Zpívají a tančí společně s muži. Toto má dodat odvahu a sílu všem těm vyvoleným, kdož se z věže po hlavě vrhají. Za vznikem této téměř neuvěřitelné věci stála žena. Postupem času se z toho stal rituál na oslavu sklizně kořenové zeleniny yam.
Nevěřítě na kouzla? Ostrov Ambrym mě přesvědčoval o tom, že není důvod nevěřit. Tzv. “black magic” je zde stále v plné síle. Silné je prý spojení kouzel a pavoučích sítí… Víc ale prozradit nemohu. Navíc, já tam nejel za kouzly. Na Ambrym, stejně jako na ostrov Malekula jsem se vydal za tradičními tanci. První, který jsem shlédl, se jmenuje “Rom dance”.
Jedna část tanečníků je s dlouhými maskami na hlavách a v oblečení vyrobeném z palmového listí od hlavy až k patě, v rukou se záhadnými, více než metr dlouhými úzkými kužely, na konci ozdobenými zvonečeky ze semen stromů. Druhá skupina, v již dříve zmíněných nambas na penisech a válečnými palicemi “nal nal” v rukou, zatočenými prasečími kly na hrudi, případně květy ibišku ve vlasech. Sílu těchto mužských tanců nelze slovy popsat. Je to něco, jako z jiného světa. Vše je opět spojeno s obdobím sklizně, ale také s prestižními pozicemi jednotlivých tanečníků, a to jak během tance samotného, tak i v rámci jejich společnosti. Prasečí kly, či prase samotné má na Vanuatu téměř exkluzivní postaveni. Běžně se jimi i platí. Během tance, který jsem shlédl já, bylo obětováno na patnáct prasat. Později jsem se od lidi jiného ostrova dozvěděl, že po “Rom dance”, musí vždy někdo zemřít násilnou smrtí.
Poslední zastávkou byl ostrov Malekula. Měl to být můj poslední den na něm, když jsem na polním letišti v džungli, potkal spřízněnou duši a přijal pozvání do jedné z tamních rodin. Seznámil jsem se s náčelníkem vesnice a jeho bratrem, se kterým jsem společně navštívil náčelníky okolních vesnic a především pak jejich, tzv. mužské domy “nakamal”, spirituální to místa. Poklady se v nich skrývající v podobě tradičních masek, zcela změnily můj plán. Zůstal jsem tam další čtyři dny, během kterých se děly zajímavé věci. Domorodci se mě rozhodli přejmenovat, dát mi domorodé jméno a přijmout mě tak nastálo za člena jejich vesnice, se všemi právy i povinnostmi. Všemu předcházel rituál, při kterém se obětovalo prase. Následovala série tradičních tanců, z nichž se nejvíce vyjímal ten pod názvem “luang sisir”. Vše se dělo bez přítomnosti žen. Projevem úcty ke mně pak bylo darování mi dvou válečných palic “nal nal”. Vše se zakončilo pitím tradičního nápoje “kava”, vyrobeného z kořene stejnojmenné rostliny. Pilo se z půlek rozseklého kokosu. Dvě půlky a měl jsem dost. Mé nové jméno jsem však zaregistrovat dokázal. Patřilo kdysi pradědovi otce rodiny, u které jsem bydlel a zní Bongmar. Tak mě teď napadá, že za pradědy Bongmara, tam byl ještě kanibalismus.
S pozdravem z Tichomoří
Bongmar,
kdysi znám jako Dali Kupka
PS: další příspěvek bude ze Šalomounových ostrovů, kde jsem právě teď