DIDGERIDOO

DIDGERIDOO

Legenda o objevení didgeridoo praví, že jistý aboriginský mladík rozdělával oheň a hledaje suché dříví nalezl dutý kmen eukalyptu. Když jej zdvihl, všiml si spousty termitů pobíhajících v dutině nalezeného kousku dřeva. Mladíkovi bylo líto upálit bezmocné tvory a proto je chtěl pouze vyfouknout z dutiny, kterou si sami vykousali. Přiložil tedy rty ke kmínku a při prvním vydechnutí vzduchu do dutiny se ozval zvláštní vrnivý zvuk, který sice termity nevyhnal, ale zato ukázal lidem cestu k jednomu z prvních hudebních nástrojů. Po chvíli foukání začali ostatní členové jeho kmene tančit a tleskat a tím tento hudební nástroj spatřil světlo světa.

Tato legenda pochází ze severního teritoria, odkud pochází i samotný nástroj, pro který se vžilo legendární jméno didgeridoo (didžeridu). Existuje však více než třicet dalších názvů pro dutý dřevěný kmen a neméně je i legend o jeho vzniku. K těm nejbizarnějším patří vyprávění o obrovi, který ve smrtelné křeči vyloudil hluboký zvuk na svůj penis a lovci se jej pak marně snažili napodobit. Až náhodou našli kmen vyžraný termity, foukli do něj a ...

Didgeridoo je nejstarší dechový hudební nástroj australských domorodců a patří mezi jeden z nejtypičtějších symbolů Austrálie. V tradiční podobě se jedná o jeden až dva metry dlouhý, termity vyžraný dutý kmínek eukalyptu, který se po vyčištění dutiny z užší strany opatří náustkem (zpravidla z vosku divokých včel) a technikou vibrujících rtů rozezní. Výsledkem je táhlý nepřerušovaný bručivý tón (drone) bohatý na vyšší harmonické tóny. Nepřerušovanost hry zajišťuje speciální hráčská technika, tzv. cirkulační dýchání. Při této technice, která je zároveň vynikajícím dechovým cvičením, se hráč na tento nástroj nadechuje v okamžiku, kdy vydechuje, takže zvuk nástroje není přerušen. Vibrace, jež člověk při hře na tento nástroj vnímá, mají velmi pozitivní a regenerující účinek na mysl a celkový organismus hráče i ostatní účastníky.

Kmeny zpravidla zdobí nástroj svými ornamenty a symboly zvířat. Nejčastější barvou je okrová - barva australské půdy. Didgeridoo je většinou vyrobeno ze dřeva eukalyptu, ale dobře hrát se dá například i na nástroj uříznutý z bambusu. Zvuk nástroje se může zdát při prvním poslechu monotónní, ale opravdoví hráči jsou schopni hrát rozmanité melodie v různých tóninách. Škála zvuků se pohybuje od žabího kvákání po supění koně. Sám hráč může navíc poklepávat na stěnu didgeridoo a udávat tak rytmus i pro ostatní muzikanty, kteří při tradičním slavnostním tanci tleskají a tlučou boomerangy. Domorodci však nehrají na didgeridoo jen pro radost nebo při slavnostních událostech, ale věří i v léčivé účinky, kdy pozitivní vibrace pronikají do mysli a vytvářejí duševní pohodu a jednotu naslouchajících.

Vyloudit z kmene uchu lahodící tón není však vůbec jednoduché a naučit se opravdu hrát vyžaduje dlouhé úsilí. V příručkách a učebnicích se hovoří o podobnosti nátisku s hrou na trubku, ale v čem se hra na didgeridoo liší od jiných instrumentů je tzv. nepřetržité, cirkulární dýchání. Hráč by zkrátka neměl dělat pauzy pro nadechování a pohybem jazyka v ústech by se měl během nepřetržitého hraní nadechovat nosem. Existuje několik technik tréninku, a i když zpočátku vyžaduje cirkulární dýchání velkou koncentraci, časem se stane automatickým. Skutečné hraní a trénink cirkulárního dechu však vyžaduje hodně času a trpělivosti. A jak říká jeden z nejlepších českých hráčů Ondra Smeykal: “Při hraní na didžeridu musíte být prostě a jednoduše v pohodě.”

Užitečné odkazy:Stránky českého hráče na didgeridoo Ondřeje Smeykala: http://www.smeykal.com
Podrobné informace a techiku hraní na naleznete na: http://www.didgeridoo.cz

- mk -


Kam dál?