S KYTAROU NA ULICI

Chtěli by jste si přivydělat? Ovládáte nějaký hudební nastroj?
Vždy, když procházím středem Sydney, míjím nejednoho pouličního umělce. Možná se i vám, tak jako mně, vepsali do paměti pomalovaní aboridžinci profukující jejich didžeridy na Circular Quay, asijský houslista vyluzující tóny ala Paganiny nebo saxofonistka s bekovkou na hlavě džemující za doprovodu benža různě po městě. Denně se na ulicích objevuje mnoho nových tváří, ať už z řad domorodců, studentů nebo cestovatelů, kteří Sydney více méně pouze projíždí. Mineme je jednou a v budoucnu se s nimi už nesetkáme. Možná se necháte inspirovat a vyběhnete s kytarou, flétnou nebo klávesami na ulici po rozhovoru s Viktorem, který hraje na kytaru a tímto způsobem se v současné době živí. Do Sydney přijel začít své cesty po Austrálii a pokusit se vydělat nějaké peníze na cestování. Jak mu bylo Sydney nakloněno se můžete dočíst v následujících řádcích.

Přiletěl jsi do Sydney z Nového Zélandu, pro Australany v zimním období, tedy v ne moc ideálním čase z pohledu počtu turistů. Jak jsi se s tím vypořádával?
Je pravdou, že pro každého, kdo vykonává na ulici jakoukoliv činnost za účelem výdělku (tzv. „buskers“), jsou turisté celkem slušným chlebíčkem. Prostituci do této skupiny nepočítám, leč v turistické špičce také kvete více. S aklimatizací jsem neměl problém, věděl jsem do čeho jdu a nedělal si přehnané iluze. Už na Zélandu byla moje finanční situace s příchodem podzimu a úbytkem turistů horší, nicméně Sydney a vůbec lidé tady předčili mé očekávání a byli ke mně více než vřelí. Hraní je zejména o lidech, o hraní pro ně a o penězích pro mě. Všeho bylo nakonec v Sydney dost, a to i bez turistů. Být tu však v létě, nepochybuji, že vše by bylo snažší a nemusel bych se tolik ohánět.

Proč lidé hrají na ulici? Je to vždy jenom o vydělání peněz? Jak moc se dá vydělat hraním na ulici?
Není to výhradně jen o penězích. Znám dost lidí co hrají jen tak pro zábavu. Vydělat pár dolarů a pak je propít nebo si koupit čokoládu a trochu si osladit život. Důvodů je mnoho, ale peníze jsou pro drtivou většinu z nás bezesporu důvodem hlavním. Na otázku kolik se dá vydělat se těžko odpovídá, jelikož výdělek se liší od profesionality, umu, charakteru apod. každého hráče. Prodáváte v podstatě sami sebe. Dále záleží na co hrajete, kde a v jakou dobu, co hrajete za muziku a kolik hodin jste ochotni strávit „na placu“. Je tu mnoho faktorů, které výsledné číslo ovlivňují. (pokr. na str. 3)
(pokr. z přední strany) Každopádně dost lidí se tím celkem slušně živí. Někteří májí pár stovek týdně, někteří tisíce např. aboridžinci z Circular Quay. Ale je fakt, že většina jejich příjmů je z prodeje CDs Tihle buskeři mají speciální postavení, lidé je pochopitelně milují víc než kohokoliv jiného, je to symbol Austrálie, také jim fandím. Moje příjmy byly v průměru něco přes 20 dolarů čistá ruka, což dělalo stabilně přes 700 dolarů týdně za 5 dnů hraní. Pamatuji i jeden mimořádný týden, kdy se celkový výdělek přehoupl přes tisícovku, to když mě jeden zlatý pátek vynesl téměř 400 dolarů, ale to už jsem věděl kde a v jakou dobu musím být. Měl jsem štěstí, že spoty byly tehdy volné (žádná konkurence) a já mohl slíznout smetanu. Také je nutné si uvědomit, že nikdo z nás neplatí daně a na tom pekelně šetříme. I proto mám tuto práci rád. Ti lepší „buskers“ nehrají jen na ulici. Někteří z nich dělají tzv. „gigy“ (vystoupení) po hospodách a restauracích, hrají na narozeninách, svatbách a dalších akcích, což jim vynáší další nemalé peníze.

Co vše by jsi si měl vyřídit, aby jsi mohl hrát na ulici v Sydney?
Libí se mi, Tome, že otázku pokládáš s užitím „šibalského“ slovíčka „měl“ namísto méně lákavého slovíčka „musíš“. Nicméně je mi jasné, že sleduješ legální cestu, jak se dostat s hudebním nástrojem nebo jiným umem na ulici a nemít problémy s policajty, rančery, sekuriťáky apod.. Tvoje cesta by měla vést do budovy City Councilu, a to konkrétně na úřad pro čtvrt, kde hodláš hrát. Jednoduše požádáš o povolení, které je nazýváno jako ”busking permit“ nebo „licence“. V tomto dokumentu se seznámíš s veškerými pravidly pro „busking“ (pouliční hraní) v dané oblasti. Míním tím maximální počet hodin, které smíš odehrát, bližší specifikace jednotlivých „spotů“ atd. Co se týká ceny, ta se liší od místa, kde budeš hrát a též od doby na kterou o povolení žádáš. Zadarmo můžeš například získat roční vstupenku na pěší zónu na Bondi Junction. Za 10 dolarů je dovoleno tři měsíce „brnkat“ kdekoliv, počínaje od stanice Central station až po Circular Quay (roční permit by vyšel na nějakých 40 „baků“). Budeš-li se chtít realizovat přímo na Circular Quay, musíš počítat s tím, že tě roční povolení vyjde na 500 dolarů, vzhledem k tomu, že tato oblast je takovou mekkou Sydney. Na druhou stranu investované peníze se ti mohou brzy vrátit, zejména v turistické sezóně. Je dobré si uvědomit, že centrum Sydney není jediné místo, kde si můžeš touto cestou slušně přivydělávat ke studiu nebo se tím i živit. Slušná je např. Parramata, Newtown, noční Kings Cross atd. Naznačil jsem, že ne vždy potřebuješ mít vyřízena veškerá nezbytná povolení, doprošovat se o svolení atd., jen proto, aby jsi si mohl trochu zahrát. Nemám v úmyslu nikoho navádět, jen z vlastních zkušeností vím, že pokud povolením z jakéhokoliv důvodu nedisponuješ, nebudeš pokutován (alespoň při prvním setkáni s odpovědnou osobou), pouze vykázán s doporučením předmětné povoleni si obstarat. Nechce-li se ti ztrácet, tak jako mně, drahocenný čas zjišťováním, kde můžeš a kde ne, jdi prostě do toho a buď si jist, že bude-li něco v nepořádku, on už se někdo najde, kdo ti poradí kam máš zajít a dát věci do pořádku. Vždy se však omluvte, pořádek a slušnost dělá přátele.

Kromě pouličních umělců je na ulici také spousta bezdomovců a žebrajících lidí. Jaký máš názor na tento způsob obživy?
Nemám je rád, přestože jim dávám peníze a oni občas i mně. Přijde mi to jako nechutný způsob obživy. Jsem s nimi v každodenním kontaktu, pár jich znám. Rozhodně je nelituji. Divil by jsi se kolik si jsou schopni vydělat. Ti lepší si přijdou i na takové kylíčko denně, v létě i pár stovek za den, když se zadaří. Je to propracovaný business. Veškeré peníze však utratí za drogy, alkohol a cigarety, na kterých jsou všichni závislí. Opět musíš vědět kdy a kde žebrat. Důležitý je také způsob. Oblíbené jsou cedulky s popisem jejich životní situace. Naposledy mě pobavil jeden, co potřeboval údajně na vlak do Melbourne, aby navštívil svoje dvě děti, které léta neviděl. Ten byl celkem originální, proto jsem mu i já přispěl dolarem. Hodinu po té už držel v ruce flašku vína. Myslím však, že si pouze krátil čas do odjezdu vlaku. Je to problémová skupina společnosti. Dalo by se jim pomoci, oni by však museli chtít. Je to o životním stylu. Dej mi dolar a já tě dnes už nebudu otravovat.. Od těchto lidi je nutno odlišit osoby, které prodávají časopisy „Big Issue“ apod. Nemálo z nich žilo na ulici, ale chytli svoji šanci a hrabou se zpět do „normálniho“ života.

Ty sám jsi před rokem a půl opustil seriózní práci v Čechách, proč ses k tomuto kroku rozhodl?
Byl to těžký krok, který jsem zvažoval. Bylo to všechno se vším, abych pravdu řekl. Každodenní rutina, sed a nuda. Chtěl jsem cestovat, učit se anglicky, užívat si života a tak jsem vytáhl paty z domu. Zamysli se, proč si odjel ty nebo vy? Ty důvody jsou povětšinou podobné pro všechny z nás. Okusit něco nového, nabrat zkušeností atd.. Konec konců „seriozní práci“ v Čechách jsem v  podstatě neopustil, pouze poslal na pár let k vodě.

Jaké byly tvé začátky hraní na ulici a proč zrovna tento způsob obživy?
Dostal jsem se k tomu jak slepec k houslím. Asi tak deset měsíců zpátky jsem byl ve městečku Hastings (východní pobřeží severního zélandského ostrova), kam jsem se přijel se dvěma kamarádkami ulít na pár týdnů někam do sadu, sebrat prachy a zase cestovat. Práce tenkrát nebyla. Pouze sliby. Já trpělivě čekal (několik týdnů) a celé dny cvičil na kytaru. Moje snažení neuniklo pozornosti lidem (kamarádům) z kempu, kteří mě hecovali, ať si jdu brnknat do města na ulici, že to nezní špatně, a nemarním čas. Styděl jsem se, moc se mi do toho nechtělo, ale peníze docházeli a já neměl jinou možnost. První den to bylo hodně nejisté. Pamatuji si, že jsem vydělal 23 NZD dolarů za víc jak tři hoďky hraní. Koupil jsem za ně pár litrů vína a vypil s kamarády, kteří mě do toho uvrtali. Měl jsem radost. Na další den jsem našel lepší flek a za tři hodiny mi to vyneslo už 100 dolarů. Tam jsem si uvědomil, že by se tím dalo uživit. Možná vydělat dost i na cestování a tak to praktikuji v podstatě až do teď, sem tam si přivydělávám dalšími melouchy, když se něco naskytne. A proč tento způsob obživy? Mně osobně to přineslo a přináší svobodu, po které jsem vždy toužil. Užívám si života, poznávám nové lidi a přelítávám si jak pták z místa na místo, téměř jak se mi zlíbí. Skrze hraní jsem se dostal nespočetněkrát k „úbytku“ zadarmo a nárazově také ke slušně placeným „kšeftům“ (naposledy to byl prodej jahod).

Co ti tento způsob obživy přinesl/vzal?
Dodalo mi to sebedůvěru, přineslo mraky krásných zážitků, přátelských vztahů apod. Hraní mi sebralo strach z pouštění se do nových věci. Na druhou stranu, nemáte žádný „budget“. Nevíte kolik vyděláte zítra nebo příští týden, takže mi to trochu vzalo finanční jistotu, která je někdy potřeba. Život na ulici, práce na ulici, je kapitolou samou pro sebe. Dozvíte se hodně o lidech, jejich mentalitě a také něco o sobě, jelikož ti co na ně koukáte, jsou často odrazem Vás, odrazem Vaší osobnosti, která se po celý život formuje.

Jaké jsou tvé nejbližší plány?
Je sobota, pěkný den. Pojedu trošku „podojit“ Parramattu. Výhledově do dvou týdnů kupuji auto a s bratrem, který za mnou přijel na pár měsíců do „Austrošky“, opouštíme Sydney. Vyrazíme na sever podél východního pobřeží. V Brisbane budeme prodávat jahody, pak měsíc cestovat. Na konci Srpna se to bude lámat. Brácha poletí domů a já se rozhodnu co dál, možná za slušné peníze prodávat jahody po Austrálii a Zélandu. Možná se dál toulat s kytarou, možná obojí. Rozhodně budu stále v jednom kole a na cestách. Život v Česku zatím nepostrádám. Až ucítím, že nadešel čas se vrátit, vrátím se, stejně jako ty.. ukáže čas.

Závěrem, co by jsi poradil čtenářům Heraldu, kteří by se rozhodli nebo zvažují jít podobnou cestou jako ty?
Nebojte se toho, ulice je otevřena všem z vás co na něco hrajete. Nemusíte být žádní virtuózové. Ve městě je spousta lidí, že své „fanoušky“ si určitě najdete, ať je úroveň Vašeho umu jakákoliv. Vše je otázka vkusu. Poznáte nové lidi, budete dělat co Vás baví a ještě si přivyděláte dobré peníze ke studiu. Nebo máte co ztratit? Snad jen ten strach.. Můžete začít například v dlouhém tunelu na Central Station. Nemusíte mít repertoár na hodinu, stačí na 15 minut a věci které máte, přehrát párkrát dokola. Lidé, kteří Vás míjí, Vás slyší tak jako tak všeho všudy 30 vteřin. Třeba si tuto činnost „busking“ oblíbíte a stane se Vaší součástí, tak jako se stala krásnou součástí mou. Hodně štěstí, Draci!

Užitečné odkazy:
http://www.wickous.blogspot.com/
http://www.wick.cz/
- tomh -

Kam dál?