Zdravím všechny čtenáře Heraldu!
Po svém posledním příspěvku pro Herald - Západní Papua, jsem plánoval mou delší odmlku. Cestuji totiž místy, kde ne zrovna vždy je k dispozici internet. Nedávný email obdržený od redaktora Heraldu, jenž vycházel z Vašeho ohlasu, mě však přiměl k tomu změnit názor. Začínám tak jakousi nepravidelnou sérii zpráv z Tichomoří, oblasti, kde se právě nacházim. Právě teď jsem v jednom internet café na Fiji. Celá cesta začala v polovině února, kdy jsem se nejdříve vypravil do Indonésie a to už potřetí.
Vděčná Indonésie
Tentokrát jsem zamířil na ostrovy Maluku, známé také jako ostrovy koření, čili Spicy Islands. Z nich jsem se zaměřil na souostroví Aru, ležící poblíž Západní Papui.
Po kombinaci tří letů z výchozího bodu Bali následovala celodenní plavba na lodi, jež měla svůj zenit již dávno za sebou. Absolvoval jsem ji nalačno. Ne snad kvůli možné mořské nemoci, ale kvůli tomu, abych se vyhnul nutnosti použít záchod, který tam v podstatě nebyl. Stalo se tak, že svou malou potřebu jsem vykonával ve sprše, kde pro zajímavost netekla voda. Ještě na lodi jsem se seznámil s několika zajímavými lidmi. Skvělá byla vyprávění rybářů, kteří se právě vraceli z Austrálie, v jejichž výsostných vodách nelegálně lovili. Jejich pobyt v darwinském vězení považovali za snad nejlepší období jejich života. O své lodě samozřejmě přišli, byly potopeny.
Jelikož se držím zásady nedělat bohaté bohatšíma, minul jsem po výstupu z lodi jediný tamní hotel a za velké pozornosti přihlížejících jsem si to kráčel dále po ulici, s cílem upoutat pozornost někoho schopného hovořit alespoň trošku anglicky. Tak se také stalo. Dva dny jsem ale ještě strávil v tzv. losmenu, což je něco jako ubytovna, kde jsem jsi na záchodě /ve sprše připadal jako v prasečáku. Takovéhle přirovnání proto, protože poté, co jsem se konečně pořádně najedl a zamířil na jinou než na malou stranu, nevycházel jsem z údivu. Lidské extrakty tam totiž mířily pod nášlapný záchod, který byl umístěn v prostoru nad jakousi lagunou rozprostírající se pod celou ubytovnou, která byla na kůlech.
Aru jsou známé tím, že jsou protkány mořskými kanály. Tyto “slanovodní” řeky se navíc mísí se sladkovodními toky vyvěrajícími na tamních ostrovech a navíc se na nich stále projevuje mořský příliv a odliv. Tamní příroda je vůbec téma samo o sobě, o tom a celé této výpravě dopodrobna až někdy příště. Nedá mi však nevzpomenout množství mořských želv, jež jsem jedno ráno zahlédl. Jejich osud byl již však zpečetěn. Snad 20 kusů těchto mírumilovných tvorů, bylo postupně usmrceno a rozporcováno. Pro chudé rybáře právě želvy představují jednu z mála možností obživy. Loví se jak na maso, tak i pro jejich kůži, která je výhodným obchodním artiklem, a to především čínských obchodníků, kteří tam vlastní veškeré obchody. V jednom z nich jsem zahlédl pytle napěchované touto komoditou, ale i sušené žraločí ploutve. Běžně jsou na Maluku také k dostání nejrůznější papoušci, jako např. kakadu, lorie ci eklektusy.
Čím hlouběji do vnitrozemí jsem se dostával, tím více jsem oceňoval tuto část Indonésie. Lidé zde již sice chodí oděni do triček a kraťasů, stále jsou to však především lovci a sběrači. Já měl velké štěstí v tom, že jsem tam byl v právě probíhajícím období dešťů. Vše tak bylo neskutečně zelené a svěží. Potoky a řeky plné vody, tvořící časté kaskády a vodopády. Kombinace kánoi – chůze se ukázala jako ideální. Za pomoci domorodců, kteří splňovali funkce nosičů a lovců jsem byl schopen dostat se napříč celým ostrovem Wokam, což byl můj hlavní cíl.
Další štěstí jsem měl v tom, že jsem počítal s dosti velkou časovou rezervou pro můj návrat na Bali. Byl mi totiž zrušen první z mých čtyř na sebe navazujících zpátečních letů. Po potvrzení nového data odletu jsem tak s klidem vše přebukoval, abych se za dva dny dozvěděl o další změně týkající se mého prvního letu. Byl posunut z rána na odpoledne. Pozor, záměrně zde nehovořím o hodinách. Pohybujeme se v Indonéských dimenzích. Ten jsem na konec zrušil a ještě v tomtéž dni jsem byl na lodi, která za dobré konstelace hvězd měla být schopna stihnout odlet mého druhého letu. Trošku mi zatrnulo, když po 10 minutách loď vypnula motory a z neznámého důvodu se otevřela boční dvířka, jako na střídačce... To jen opozdivší se pasažér za jízdy z kanoe naskočil a plulo se dál. Ale překvapením nebyl konec. Jeden z letů směrem na Bali jsem musel absolvovat bez bezpečnostního pásu, který tam nebyl! Indonésie je prostě nevyzpytatelná.
Nový Zéland – jiný kraj, jiný mrav
Po krátké zastávce v Sydney a dvou týdnech na Novém Zélandu, kde jsem se těšil především na „sea kayaking” podél Národního parku Abel Tasman, jsem zamířil na Samou a pak dále na ostrovy Tokelau. Věci však měly trochu zajímavý průběh.
Je den mého odletu a nacházím se na téměř prázdném letišti v Aucklandu. Hledím na světelné tabule, ale svůj let hledám marně. Není tam! Odcházím proto k “help desk Air New Zealand” s jasným dotazem. Ten je opětován dotazem, kdy že jsem si svou letenku pořídil. Bylo to více než před půl rokem, přiznávám. Měsíc poté, byl však změněn čas odletů, je mi řečeno. O tom mě ale můj agent neinformoval, ačkoli jsem se s ním setkal přesně před necelými třemi týdny, bráním se. Je mi tak jasné, že to co mám teď v ruce, je pouze kus papíru, nikoli letenka. Je mi doporučeno kontaktovat agenta v Sydney a vyřešit si to s ním, on byl totiž o změně uvědoměn. Mezitím se ptám na příští let směrem Apia / Samoa a jeho cenu. Nejbližší je až za 3 dny a cena je o něco vyšší. Ptám se na cenový rozdíl, odpovědi se mi však nedostává. Po pár minutách je mi odpovědí nová letenka a úsměv zástupkyně již zmíněné letecké společnosti s tím, že to není moje chyba. To vše samozřejmě bez jakéhokoliv poplatku a navíc s přáním příjemného letu!
Reálný komunismus v praxi – ostrovy Tokelau
To co se nepodařilo řadě zemí, funguje zde, na třech atolech v Polynésii. Miniaturní národ bez hlavního města, přístavu, letiště s populací 2000 obyvatel. Ostrovy Tokelau, spadající pod Nový Zéland, je rarita sama o sobě.
Dva týdny před tím, než jsem podstoupil 30 hodinovou plavbu lodí a stanul na bílé pláži tvořené úlomky korálů, se tam konalo referendum o nezávislosti. Výsledek? Většina se vyslovila pro setrvání pod ochranou Nového Zélandu. Vůbec mě to nepřekvapilo. Novy Zéland si je hýčká jako v bavlnce. Chceš si postavit nový dům? Žádný problém. Nový Zéland ti na to poskytne veškeré potřebné prostředky. Chceš studovat na univerzitě v zahraničí? Nový Zéland ti to uhradí, včetně poplatku za ubytování. Elektřina, internet a voda je tam zdarma. Voda je samozřejmě dešťová, zásobníky na ni poskytl kdo jiný než Nový Zéland. Osobně jsem navštívil ostrov Atafu, nejmenší z nich. Nebyl tam totiž žádný hostel, či cokoli podobného. Ubytován jsem tak byl u rodiny, navíc u policajta. Ten tam však nemá téměř žádno práci. Kriminalita tam neexistuje a pokud se někdo opije způsobem, že ztratí kontrolu nad sebou a tropí výtržnosti, nečeká jej nic jiného než práce pod policejním dozorem. To se však moc neliší od činnosti ostatních. Možnost zaměstnání je prakticky nulová, všichni se tak podílí na tzv. “community work”, která je placená ze štědré kapsy Nového Zélandu. Setkal jsem se tam s klukem, který studoval v Austrálii, ale vrátil se zpět na svůj rodný ostrov. Naskytla se mu tam možnost zaměstnání na základě jeho vzdělání, on to však odmítl, protože by pobíral víc peněz než ostatní. To už pak ani nepřekvapí, když se jde společně na lov ryb a kompletně celý úlovek se přerozdělí mezi celou vesnici. Stejně tak je možné použít cokoli od souseda, protože příště může on něco potřebovat ode mě. Původní polynéská kultura tam sice mnohé utrpěla, slovo stařešinů však svou váhu stále má. Bez nich se tam nevrtne ani noha, jak se říká. Jelikož jsem tam byl přes Velikonoce, zavítal jsem i do tamního protestantského kostela a to hned třikrát. Cestuji především za kulturou a ať chci či nechci, kostel je v Tichomoří centrem všeho. Pár dnů později jsem potkal jednu babičku, která právě vyráběla tzv. “ruční fén”, což není nic jiného, než zařízení k ovívání v tamním horku. Pohlédla na mě, usmála se a řekla mi, že si mě v kostele vždy všimla. Chvíli pokračovala v práci a znovu na mě pohlédla a řekla mi. Miluji Tě, protože Tě miluje Ježíš. Popravdě dojat, sbalil jsem si svůj batoh a nechal se dobrovolně vysadit na jednom z mnoha neobydlených ostrovů tamní laguny. Voda měla odstín jako v bazénu se světle modrými obkladačkami a její teplota? Za odlivu to byl 5 min. odstaveny čaj, za přílivu asi tak 10 min. … Skvělé šnorchlování, nemá ani cenu zmiňovat. Namátkou si vzpomenu na mně neznámé druhy žraloků a Sting Rays. Osobně však nedám dopustit na západy slunce, které mají v Tichomoří trošku jiný nádech. Zvláště pak, když se při tom popíjí z čerstvě utrženého kokosu.
Samoa, jí se tam tak dlouho, dokud se neunaví
Další zastávkou byla Samoa. O té se říká, že tam jí tak dlouho, dokud se neunaví. A je to pravda. Nebyl pro mě problém vysvětlit si tamní monstrózní autobusy Toyota. Mají co vézt!
Dost často jsem se tam setkal s otázkou, zdalipak jsem ženatý. Jednou, když jsem čekal, až zprovozní počítače v jedné travel agency, trávil jsem čas poblíž přístavu pod tradičním přístřeškem. Přišla ke mě silně obézní žena neurčitého věku a ptala se, jestli jsem ženatý. Pak na mě vytáhla svůj zápisník s několika jmény a požádala mě o 3 Tala, příspěvek na místní kostel. Odmítl jsem s tim, ze tamní kostely jsou podle mne dost bohaté. Sám jsem napočítal snad 7 kostelů a to jenom ve městě Apia. Ptala se, jak se mi tam líbí a kdy odjíždím. Opakovala svůj požadavek a já opakoval svou již vyřčenou odpověď. Ptala se kde spím, to jsem jí však neřekl. Pouze jsem odvětil, ze zásadně nespím v hotelech, poněvadž nechci dělat bohaté bohatšími. > >Dodal jsem, že upřednostňuji pobyt u rodiny a tím podporuji ty, kteří ty peníze skutečně potřebují. V tom na mě “vytasila” zajímavý nápad. Doslova řekla, dobře, tak vezmeme taxi a pojedeme spolu daleko, na nějakou nádhernou pláž. A co tam budeme spolu dělat? Zněla má, na oko naivní otázka. Pojedeme prostě na výlet a ty mě tam pomiluješ a pak mi zaplatíš, dodala. Udělala pár kroků vpřed a opřela se o mě svým tlustým břichem ve špinavém tričku. Reagoval jsem úkroky vzad s tím, že si nejsem jist, zda bych ji zvládl. Přece jen jsi podstatně vyšší váhová kategorie a navíc mi připadáš až moc zkušená. Na to mých necelých 60 kg asi není vhodných, řekl jsem jí. Ona to však nevzdávala a snažila se mě trumfnout tvrzením, ze si lehne na zem a si pak s ní můžu dělat co chci. To už mě dovedlo k totálnímu smíchu. Ona vsak nekončila a snažila se situaci zachránit tvrzením, že to naposledy dělala v roce 1974, takže žádnou zkušenost nemá. To je skoro když jsem se narodil, odvětil jsem. Nakonec ještě žebrala peníze na nove boty. K čemu by ti ale byly? Vždyť vietnamky, které máš na sobě, tu nosí úplně všichni, včetně turistů! To byl můj poslední zásah a konec diskuse. Nedostala ze mne vůbec nic, kromě upřímného smíchu a svět byl tak zase o něco veselejší.
Fiji, čert nikdy nespí
Jelikož se mi nepodařilo prosadit se na jednu z rybářských lodí mířících na Fiji, musel jsem vzít za vděk letecké dopravě. I když předem odrazován, rozhodl jsem se letět s pouze jednosměrnou letenkou. Na letišti v Apia/Samoa, po mě ale polynesská kráska vyžadovala zpáteční letenku. Na to jsem však byl připraven a s klidem jsem odvětil, že ji nepotřebuji, poněvadž se z Fiji budu plavit na plachetnici. Můžeš mi to nějak dokázat, máš nějaké potvrzení? Zdála se být neoblomná. Stále dobře naladěn a s přesvědčením v hlase jsem ji vyspeloval: německá plachetnice BOHEMIA, plavící se tam z Tongy. Nechtěl jsem to komplikovat s Českou republikou, o které neměla zaručeně ani ponětí. Popřála mi šťastný let a taky plavbu a já tak překonal první překážku. V Nandi/Fiji, jsem se pak postavil do řady, kterou odbavoval nějaký ospalý Ind, kterému byla kontrola letenek ukradená. V pohodě jsem se tak dostal tam, odkud jsem se chtěl skutečně plavit dál a to ve směru na Vanuatu. Slovo Ind jsem použil záměrně, na Fiji totiž tvoří polovinu populace právě Indové, kteří sem byli dovezeni někdy v 18./19. století na práce na polích s cukrovou třtinou a usadili se zde.
Druhý den jsem zamířil do přístavu, který však zel prázdnotou, pouze jedna jachta, nic víc. Údajně se čeká na to, jak dopadnou blížící se vládní volby. V roce 2000 zde totiž po volbách došlo ke státnímu převratu. Pár dnů jsem pak strávil u jedné místní rodiny, která mě pozvala na tradiční fidžijský pohřeb, konající se na druhém konci hlavního ostrova. Odmítnout jsem nemohl, přesně tohle je to, proč cestuji. Stojí to však za samostatný článek, proto o tom až někdy příště. Po pohřbu jsem se přemístil do hlavního města Suva. Druhou noc jsem se vracel zpět na hostel až v 01:30 ráno. Všechny postele byly obsazeny, včetně té nade mnou. Ráno se probudím a hledím na nervózní holku, jak po něčem usilovně pátrá. Schází jí malý batoh, se kterým spala a to na posteli nade mnou. Batoh obsahoval peníze, pas, letenky, foťák atd. Naskakující husí kůži redukuji kontrolou mých věcí, to stejně dělají i ostatní. Přivolaná policie pouze sepsala protokol. Po batohu se slehla zem.
Jelikož i tamní přístav pro mě vyšel naprázdno, pokračoval jsem podél severního pobřeží až na ostrov Nananu-i-ra. Našel jsem tam skvělé útočiště na tzv. Safari Lodge, což není nic jiného než malá vilka jednoho Australana vyučujícího tam windsurfing. Vzhledem k tomu, co mě na této cestě ještě čeká, rozhodl jsem se tam zůstat celé čtyři dny a zaměřit se na vylepšení mé fyzické kondice. Ráno na mořském kajaku, odpoledne šnorchlování pro relaxaci a večer běh po liduprázdné pláži. To vše za podpory stravy z banánů, mandarinek a ryb. Pravda, občas se do toho nechtíc zamíchala i „kava”, což je tradiční fidžský nápoj z kořene stejnojmenného jména, nemajícího nic společného s tradiční kávou, zato však má mírně opojné účinky. Je to však součástí zdejší kultury, tak proč ne?
Odhodlán udělat pro plavbu na jachtě co je v mých silách, zkusil jsem štěstí ještě v jednom přístavu Leutoka. První dvě noci jsem přespal na jachtě jednoho Francouze, další pak na italské jachtě. A to je právě ta, na které se společně s jejím majitelem Rikem, pravděpodobně už za dva dny vydám na svou první plavbu, a to ve směru k ostrovům Vanautu.
Dnes se píše 13. květen 2006. O tom jak to vše dopadlo ale až příště.
Dali Kupka